Třetím ledovým košťátkem, se kterým udělala naše redakce rozhovor, je Denisa. Omlouvám se všem za pozdní zveřejnění článku, ale díky velké pracovní vytíženosti jsem to dříve nestihl, i když rozhovor byl pořízen ještě před Silvestrem.

Tato krásná osmnáctiletá slečna bydlí na Praze 8 a třetím rokem studuje gymnázium. Na otázku, že se z gymnázia očekává, že bude ve studiích pokračovat i dále, odpověděla: "každý by měl mít nějaké velké cíle. Tím mým snem je, že bych chtěla jít na medicínu a pomáhat pak lidem."

Když z tebe bude paní doktorka, dívala ses v televizi na seriál MASH?
Ne, nesnáším ten seriál. Protože je to strašná blbost. Ani na žádné jiné seriály o doktorech se nedívám.

Jak ses dostala k Ice Girls?
Přes inzerát na internetu. Jednou jsem brouzdala po internetu a hledala nějakou brigádu. Nějakou aktivní brigádu, protože mě nebaví sedět jen tak na zadku. Tak jsem našla tohle a řekla si, že to zkusím. Poslala jsem jim fotku a pak si mě pozvali na konkurz.

Jak probíhal samotný konkurz?
Nejdříve si nás pozvali do zasedačky. Byli jsme tam já, Irena, Terka a ještě nějaké tři děvčata. Myslím, že byly dva konkurzy, protože v tom druhém byla Ivča. V zasedačce proběhl tradiční přijímací pohovor jako všude jinde v zaměstnání. Samozřejmě také chtěli vědět, jak bruslíme, tak jsme šli k ledu. Ukázali jsme teda, jak bruslíme, jak nám to jde s koštětem. Napřed nám teda strčili místo lopat hokejky do ruky

Děláš nějaké sporty?
Dělám aerobic. Ale teď už spíš jenom pro radost. Jako malá jsem dělala balet a moderní tanec. Později jsem hrála dva roky závodně tenis. Od ledna začínám s latinsko-americkými tanci. Celkově mám kladný vztah ke sportu a pohybu.

Kdy jsi poprvé stále na bruslích?
Moje poprvé bylo asi v pěti letech. Bylo to na rybníce a do dneška je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Máma měla v kočárku moji mladší sestru, já jsem se postavila na led a za deset minut jsem uměla bruslit. Takže to šlo docela rychle A byly to normální jednořadové brusle, ne ty dvouřadové, abyste si nemysleli… Na nich to není skoro ani bruslení a musí umět každý.

A co v létě, na kolečkových bruslích?
Na inlinech jezdím ráda. Dřív s mamčou, jenže ta si zlomila ruku na nich, tak teď musím jezdit sama.

Už jsem se na to ptal i děvčat před tebou – máte tréninky?
Nemáme žádné Myslím, že je to zbytečné.

Není zbytečné Lidé by se mohli chodit dívat podobně jako na hokejisty. Ani u konkurzu vám nic neříkali o nějakém možném tréninku?
Neříkali vůbec nic.

Jaký je tvůj oblíbený tým?
Vzhledem k tomu, kde pracuji, tak je to snad úplně jasné

A co oblíbený hráč? Máš nějakého?
Nemám žádného. Důležitý je podle mě celý tým a ne jednotlivci. A jestli se mi nějaký hráč líbí? To právě ne…

Na ledě se často proplétáš mezi hráči. Komunikujete spolu nějak?
Neříkají mi vůbec nic. Jenom jednou mi brankář poděkoval, že jsem mu dobře zametla. Často chtějí, abychom co nejdřív vypadli, aby mohli hrát. Jsou strašně nervózní. Většinou se ale víc zle tváří domácí hráči, ti hostující se i usmějí…

To je jasné, když by’s viděla, kdo jezdí zametat na cizích hřištích… Snad s výjimkou Pardubic to jsou zhruba dvanáctiletí mladí hokejisté.
Fakt? Tak ti mladí to mají jako zpestření a možnost být na ledě se svými vzory. My tam jsme stejně na tom ledě skoro zbytečné – o zametání tam moc nejde.

Je ti zima?
Je mi zima.

Stal se ti na ledě nějaký trapas?
Jednou jsem spadla u branky před domácím kotlem, když jsem se chystala zamávat.

Jaká byla reakce diváků?
Začali mi tleskat. Podjelo mi to, protože před brankou je led docela hodně zrytý. Tak jsem sebou sekla na zadek, když jsem se zvedla a zamávala jim, tak pak začali tleskat. Jinak nejčastěji mívá různé kolize asi Irena a naopak Terka ještě stále nic.

Bavila ses o této práci s rodiči? Co na to říkají?
Je jim to úplně jedno. A i kdyby ne, tak je mi osmnáct a už mi do ničeho nemusí kecat. Je to práce a jsou rádi, že si vydělám nějaké peníze a že se s nimi snad naučím i hospodařit. Napřed jsme se spolu bavili, když jsem jim říkala, že jdu na konkurz. Oni mi nevěřili, že bych to mohla dostat. Ani teď jim moc nevadí, že se tam producíruji na ledě…

Co nějaká jiná práce, brigády?
Nemám. Dříve jsem chodila občas hlídat děti. Jinak nic. Ani letos v létě jsem žádnou neměla, protože na to nějak nebyl čas. Ale na příští léto plánuji do Německa.

Jaké byly Vánoce?
Docela dobré, ušly. Jako každý rok, až na to, že se nám v rodině stala jedna smutná věc. Stromeček zdobíme den předem a po Silvestru už po něm není ani památky. Máme živý mrtvý stromeček.

A ozdoby? Jaké máš ráda?
Mě je to jedno. Všechno, co najdu doma, na ten stromeček pověsím a je mi úplně jedno, jak to vypadá. Ale je to strašně kýčovité většinou. Celkově to moc nemám ráda tyhle ozdoby, svíčky, … a i po Praze, co jsou různá vánoční světla. Jedině se mi snad libí prskavky. Bez nich by to nebylo ono, zvlášť při rozbalování dárků. Mám je ráda.

Co jsi dostala pod stromečkem?
Jsem spokojená, ale není to důležité pro mě. Podle mě Vánoce nejsou kvůli tomu, aby si lidi dávali dárky, ale abych byla se všemi svými blízkými nebo příbuznými. Já se celkově vždycky těším na ten den, jak budeme všichni spolu. Jenom máma je vždycky nervózní už od rána, že nic nestihne, ale však to znáš… Já bych snad taková neměla být – jsem pohodář, a když se něco nestihne, tak co?

Před rozbalováním je večeře. Jak u vás doma probíhá?
Dodržujeme tradici – máme rybí polévku a obalovaného kapra se salátem. Já rybí polévku nesnáším, ale rodiče ji mají rádi. Dostanu ji vždycky jenom trochu a hned zapiji vodou, abych necítila tu chuť.

Zlaté prasátko jsi někdy viděla?
Nene, protože žádné neexistuje. Nikdy přes den moc nejím a hlavně ne maso.