V reprezentaci odehrál na konci 40. let tři památné světové turnaje. Ačkoliv se považoval za nahrávače, dokázal na nich nastřílet sedmatřicet gólů. Většinou klíčové, jimiž pečetil naše vítězství tak, jako ve Stockholmu 1949, kdy jsme poprvé v historii porazili Kanadu 3:2. Už o dva roky dříve byl na domácím světovém šampionátu v době, kdy se individuální ocenění oficiálně neřešila, považován za nejlepšího útočníka MS. A osobně se na něj vyptával v hledišti přítomný prezident republiky. Připočítejte tři vítězství v českomoravské lize během války a po osvobození další čtyři tituly s LTC Praha. Získáte skvostná data pro hokejistu v rozpuku, který strávil dětství v Komárově, nedaleko rodných Hořic na Berounsku.

A především na místních rybnících, zejména na tom, jemuž se říkalo Nálevka. Od Ježíška dostal první brusle se šroubovacími noži, tzv. šlajfky na kličku, které se připevňovaly ze strany na podrážku a na kramflek. „Ze sněhu nebo ze dvou kamenů jsme si udělali branky a už se hrálo - i bez hokejek! V těch časech a navíc na venkově nebyly skutečné hole k dostání, a i kdyby, byly hrozně drahé. Proto jsme si v olších okolo rybníka vyhlédli větev, co měla něco jako patku a slušnou rukojeť. Uřízli ji a mohlo se začít," vzpomíná Stanislav Konopásek, posléze bleskurychlé levé křídlo, narozené 18. dubna 1923. „Od počátku jsem nastupoval v útoku. Pořád jsem se cpal dopředu a měl štěstí, že jsem se tam uchytil. V obraně, natož v bráně jsem to nezkusil ani jednou!"

Když se přestěhoval do Prahy, nechal se přemluvit od bratrance z Kobylis, ať s ním zajde na Štvanici. Při veřejném bruslení padne do oka Oldřichu Zábrodskému, trenérovi a zároveň vedoucímu mužstva věhlasného LTC. Je zařazen do líhně talentů a konečně drží v ruce i první skutečnou hokejovou hůl. Prý stála pět korun.

„Bruslení bylo mojí silnou zbraní. Bleskový start jsem piloval právě během veřejného bruslení, kdy jsem nej-větším kvaltem vyjížděl rohy štvanického zimáku. Zaspurtoval jsem, rovinku doklouzal a naplno to zase rozjel až v rohu. Tak jsem cvičil rychlost a start. Mimoděk jsem se mezi davy lidí učil i vyhýbat se a klamat tělem."

Od jedenácti hraje Konopásek za LTC Praha v útoku s Vladimírem Zábrodským. Vytvářejí hokejově nerozlučnou dvojici jak v lize, ve které debutuje jako sedmnáctiletý, tak v národním týmu, kde se bok po boku dočkají sladké smetany v podobě stříbra z olympijských her a dvou titulů mistrů světa.

„Vovka byl od chvíle, co jsme se vedle sebe v jednom útoku v sezoně 1932/33 poprvé postavili, o hodně vyšší než já. Na okolí jsme působili jako nesourodá dvojka - prcek a hromotluk. Ale na ledě jsme si vyhověli. Měl velký talent, hokejovou chytrost, čich na přihrávky i na góly. A ty on chtěl střílet především! Já sám je nedával žádnými ranami, tvrdá střela mi chyběla. A tak jsem volil technické zakončení zejména blafákem. Když se mi gólman položil a měl roztáhnuté nohy, šoupnul jsem mu puk po ledě mezi betony. A nebo z pravé strany bekhendem přes rameno. Největší radost jsem ale měl, když jsem vystřelil po ledě, puk narazil na oplechování uvnitř branky a krásně zazvonil. Jenže Zábrodský dokázal proměňovat šance jako málokdo. A v tomto ohledu jsem se podřídil. Nevadilo mi přihrát druhému, když byl v lepší pozici. Hlavně když mančaft vyhrál. Proto jsme se k sobě tak hodili," tvrdí Stanislav Konopásek o neodmyslitelné vazbě mezi hráči s čísly 10 a 5, která se přetrhla až s jeho uvězněním ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1950.

I hbitému křídlu se stává osudným zlopověstný zákon číslo 231 z října 1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Konopásek je stíhán a vězněn na základě paragrafů o pobuřování proti republice, hanobení ústavních činitelů a popuzování. Odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a ke ztrátě čestných občanských práv na dobu dalších deseti roků.

Žalář naštěstí opouští už po pěti letech a posléze se vrací k milované zábavě. V polovině roku 1956 nikoliv ze sentimentu, ale z praktických důvodů, posiluje mužstvo, v jehož čele stojí Zábrodský. „Sparta jako jediný klub z Prahy působila v první lize. A tu jsme s Vaškem Roziňákem měli i nadále zakázanou. Jednou ale přišel jistý funkcionář a zároveň člen KSČ s tím, že když přestoupíme do Sparty, zařídí, aby byl zákaz zrušen. A protože já chtěl hokej na nejvyšší úrovni hrát, souhlasil jsem. Když jsme se poprvé představili zaplněným ochozům na Štvanici, diváci tleskali, bouřlivě nás vítali a já zjistil, že v hokeji se za dobu mé nucené nečinnosti v zásadě nic nezměnilo. Už dříve se zkoušelo hrát v pěti dopředu i dozadu. Snad jen nasazení se o poznání zvýšilo," vybavuje si útočník, o němž se říkalo, že je velkým hračičkou.

Nerad lezl do ohně a neměl v lásce aktivní pomoc v defenzívě. „To přiznávám. Já byl už v LTC od toho, abych čekal na brejky. Na bránění jsme měli specialisty, třeba Roziňáka. On byl tvrdší typ hokejisty. Nelíbila se mi hra na tělo, což při mé váze a velikosti bylo pochopitelné. Neměl jsem potřebu srazit se s dvoumetrovým hromotlukem, když jsem ho dokázal oblafnout nějakým trikem."

Ve 40. letech patřil pro přirozenou chytrost k nejlepším evropským levým křídlům. A byť byl pro soupeře velkým nebezpečím, vážná zranění se mu vyhýbala. „Je to s podivem, když si vzpomenu, v jak primitivní výstroji jsme v porovnání s dnešní dobou hráli. Výstroj včera a dnes? Jako nebe a dudy. Naše holenní chrániče? Tak zvané rákosky potažené látkou. Na ramenou jsme mívali fíbrové pokličky. A rukavice? Samá díra."

Během utkání měl Konopásek na dosah ruky láhev s vodou a hodně pil, protože se extrémně potil a neustále byl sužován pocity žízně. „Ovšem nic jiného než čistou vodu jsem do pusy nevzal. Panovaly ale i jiné zvyklosti. Třeba Kanadáné si ve starších dobách dokázali dát na střídačce pivo a ještě si zapálit doutník! Musím se přiznat, že můj nešvar se jmenoval kouření. Ale třeba kafe před utkáním bych si nedal. Když někdo cítil, že na něj leze únava, vzal si kostku cukru s kapkou rumu, tak jako na konci zápasů Vovka. Později ve Spartě jsem ale viděl, že přešel na nové metody. Měl připravené ampulky s čpavkem, na střídačce je rozlomil, zhluboka se nadechl a nijak se tím netajil. Ale já něco takového raději nezkoušel..."

Další cesty Stanislava Konopáska vedly ze Sparty do Motorletu a k trenérské profesi. Nejvýraznější úspěchy slavil v sousedním Polsku, když s Katovicemi získává jako hlavní trenér dva roky po sobě ligový titul.

Pak přebírá po Roziňákovi spartánskou rezervu v nižší soutěži. „Byla to víc dobrá parta než tým hokejistů lačnících po vítězství. Jednalo se vesměs o študáky, kteří hokejového umění moc nepobrali, a s takovou sestavou se pořád prohrávalo."

A konečně v létě 1972 nastupuje na jednu sezonu na post asistenta i v „áčku". „Vzal jsem to, abych měl další příjem, nějakých 700 až 800 korun, ale moc jsem toho nedělal. Snad střílel při tréninku na gólmana, jinak si většinu věcí řídil Karel Gut," vzpomíná hokejová legenda - rozdělující čas zaslouženého odpočinku mezi pobyty v lázních a na venkově - na poslední kontakt s pražskou Spartou.

Kruh se uzavřel. „Sport byl mojí hlavní klukovskou zábavou. Ačkoliv jsem si při fotbale s kamarády nebo při hokeji s bráchou na rybníku nikdy nehrál na konkrétní hráče, oba dva jsme byli odjakživa spartáni. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal. Ovšem když jsem začal brát rozum, už jsem byl spartán," tvrdí Stanislav Konopásek a přidává úsměvnou historku o brašně z vepřovicové kůže, kterou má dodnes uschovánu na chatě.

„Když jsem hrál za Spartu, pořád se všude cestovalo vlakem. V noci se jízda po dráze zaspala, přes den se mastily karty, aby se ukrátil čas. Jeli jsme tuším do Nitry a já v mariáši obral Zábrodského - náruživého karbaníka, který strašně nerad prohrával - asi o čtyři sta korun. Většinou se podobné výhry druhý den vrátily do banku a zase prohrály. Jenže já si zašel po ránu do obchodu a koupil za celou částku vepřovicovou brašnu. Když to Zábrodský zjistil a pochopil, že peníze už zpátky nezíská, asi se naštval. Nevím, čím jiným si vysvětlit, že mne jako hrající trenér, který o všem rozhodoval, nechal následující zápas sedět na střídačce, aniž by mi cokoliv bylo..."

A ještě hrst kuriozit o celoživotních, byť neobvyklých vazbách Stanislava Konopáska na lidi, rovněž propojené se Spartou. Jeho děda, muzikant a kapelník dechovky z Hořovic, učil hrát na housle jak malého Standu, tak jeho bratra a ze známosti i jistého Antonína Kasíka, který se později přestěhoval do Prahy, a zatím, co on vykonával funkci kronikáře, syn Miroslav hrál za Spartu.

Mnohem později, když už sám válel za LTC, si od sparťanského brankáře Tylínka, známého jako chovatele psů, pořídil štěně velšteriéra. A od Josefa Malečka, jedné z nejstarších legend Sparty, zase dvakrát podědil brusle!

„První dva mistrovské zápasy jsem odehrál v krasobruslařských. Pak jsme s mámou koupili opravdové, na míru šité kanady v Jungmannově ulici, kde měl Pepa Maleček obchod se sportovními potřebami. A když jsem z nich vyrostl, protože už od klubu nafasoval nový pár, tak mi svůj starý daroval. A jakmile dosloužil, věnoval mi ještě jedny, oježděné tackaberry, skutečně špičkové brusle. Kupodivu - i slavný Maleček měl levou nohu vyšmajdanou jako já. Oběma nám šla pata trochu dovnitř..."

Publikováno s laskavým svolením Davida Soeldnera, autora knihy Sparta Praha - Srdce naše, nakladatelství Epocha, Praha 2007